Když vedle sebe muž nemá vědomou, laskavou ženu. Přičemž LASKAVOU je velmi důležité a neměl ani takovou matku, je pro něj velmi těžké duchovně růst a být své nebo jakékoliv jiné ženě pevnou oporou. Žena vedle něj potom nekvete, protože právě takovou oporu potřebuje. Proč se muži nedaří být oporou? A proč neposlouchá rady, ať se jde někam poradit. Ať si ošetří svá stará zranění. Ať se změní.
Protože přirozenou charakteristikou muže je RIVALITA.
Rivalita ve smyslu – důležité je ZVÍTĚZIT. Zatímco přirozenou charakteristikou ženy je SPOLUPRÁCE bez vítězství. A tak žena nechápe, že muž nespolupracuje. A muž nechápe, proč ona se snaží „VYHRÁT“ a být lepší a mít pravdu. Když přece on tady má být kápo. On má vést. On se narodil jako autorita a jeho instinkt vítěze/vedoucího mu brání poslouchat ženiny výčitky a doporučení udělat tohle a tohle jinak a lépe. Nedej bože pak doporučení se VZTAHOVĚ VZDĚLÁVAT – to by přece znamenalo, že není dost dobrý. Proč sis mě teda vybrala?? Teď jsem z toho smutný.
Jeho přirozené nastavení – JÁ JSEM AUTORITA A MÁM BÝT AUTORITA – mu nedovoluje přijmout ženiny rady a kritiku.
A ženu vnímá jako Bohyni, ale ne nadřízenou.
Už malý chlapec tak vnímá svou matku, a jako muž pak ostatní ženy. A muž rád Bohyni se vším pomůže, když ona bude laskavá a ne přikazující. Ale nebude se chtít podrobit. A nebude se chtít „opravovat“ a zlepšovat. Kdyby býval měl laskavou matku, která ho laskavě žádá a domlouvá se s ním, rád by jí pomáhal a odešel by do světa s tím, že ženy jsou laskavé a nemusí se mít na pozoru.
A na druhé straně příběhu máme ženy, které často neví, jak jsou mužem viděny. Že jsou viděny jako Bohyně. Kterým se má sloužit, ale ne je poslouchat. Které jsou křehké a muž je jim je „jaksi“ nadřízený. Je jim ochranou a bezpečím. A žena je pro ně perla v lastuře. A jako taková přece není nadřízená. A neměla by poroučet. Může a má si přát…ne křičet. Má být vděčná a laskavá. Ne drsná a hysterická a udržkovaná. Proto se v poslední době často radí: říkej – „ráda bych, chtěla bych, moc by mě potěšilo..
Takže, když má muž první ženu – nelaskavou (např. rozkazující, v citech i projevech nestálou, kritizující, mnohdy to znamená – NEŠŤASTNOU) matku, tak je přirozené nastavení, se kterým se narodil, narušeno. Malý chlapec je zmatený. Ale přizpůsobí se. A časem je podrážděný. Uražený. Nedaří se mu přijmout fakt, že perla poroučí.
Chce se cítit silný, uznaný, oceněný. A když se to neděje, cítí se smutný, zklamaný a hlavně – zmatený.
A pak odchází do světa s podvědomým (někdy i vědomým) přesvědčením, že ženy nejsou perly, ale …… píp……… a že si musí dávat pozor. A podvědomě na základě RAS (retikulární aktivační systém – který způsobí, že nacházíme to, co na co se soustředíme, to, čemu věřímu) přitahuje to, co už zažil a čemu věří. A tak jednou….
Potká nádhernou vílu, zamiluje se. Víla je výjimečná. Jedinečná, nádherná.
Ano, tohle je moje PERLA! Krásná, milá, má tolik skvělých vlastností. Obdivuji ji. Je jiná než ostatní. To je žena mého srdce, mého života. Ale… jednoho dne…
Víla „selže“, překvapí…
Řekne výtku, zvýší hlas. Řekne něco, co se dotkne starého zranění. A v muži začne houkat poplašná siréna – HA, CO SE TO DĚJE? TO ZNÁM, TEN POCIT. TO UŽ NECHCI ZAŽÍT, ZAŽÍVAT. NEVÍM, JAK NA TO REAGOVAT.
Jako chlapec reagoval tak, že mlčel… neuměl se bránit. Neměl slova a nevěděl, že může něco říct a co. A nevěděl, že matčina zloba, úzkost, kritika často vůbec nesouvisí s ním. Nevěděl…. Tak mlčel. A z matčiny blízkosti často nemohl uniknout, tak zůstal v napjatém prostředí a trpěl.
Ale teď už utéct může. Bože ten klid.
A tak… odchází. Mění se z prince na bílém koni, z rytíře, který by pro svou milou vraždil v malého, zraněného chlapce – muže, který utíká. Uteče, uklidní se a pak se vrací. A situace se jednou za čas opakuje. A tak se zase stáhne a přichází, doufaje, že už se situace nebude opakovat. Ale ono prásk, je to tu zas. A on začíná být nejistý. A stažený. A bojí se čím dál víc. Bojí se otevřít a začíná si o víle/perle myslet, že zas tak dokonalá není. A přestává jí věnovat pozornost. A přestává na ni být tolik milý a přestává vymýšlet společné aktivity a jak by s ní mohl co nejvíc trávit čas. A ona práská bičem, slovy, čím dál víc. Protože to, co žena OPRAVDU nechce (kromě nemocných dětí a blízkých), je ODCHÁZEJÍCÍ MUŽ (čtěte také Věra Nekvindová | Je hysterická? Mlč, drž a nepouštěj) , který se „jí“ bojí. Kde má pak ona brát důvěru, že JEJÍ OCHRANNÁ SKOŘÁPKA zůstane tam, kde má, aby ona perla mohla spokojeně, klidně žít? A tak postupně začíná chránit sebe samu, zatímco on se jí vzdaluje.
A žena se stává mužem.
Nedůvěřuje svému muži, přebírá více a více zodpovědnosti. Musí si svou ochranu zajistit sama. A její ženská energie nemůže volně proudit a vyživovat muže oceněním, něhou, láskou, péčí. Jinými slovy v tom mužském brnění a v „kalhotách“ nemůže být laskavá a něžná a otevírat muži jeho srdce. Stává se perlou v brnění, na které muž naráží a najednou všechno přestává dávat smysl. Co tady vlastně dělám, vždyť nemám koho chránit. A ona si mě neváží…
A muž utíká ke sportu, k práci, kamarádům, koníčkům, alkoholu, milenkám…
Aby se cítil živý a aby se nezbláznil z té nesmyslnosti života. Z toho, že nemá hodnotu. Protože vedle své ženy, která je pod brněním unavená, podrážděná, kritická a nelaskavá, cítí, jak je zbytečný a je mu z toho úzko.
A celý kruh se uzavírá. Oba nešťastní.
Žena brnění. Unavená, nelaskavá, nekvetoucí, nejiskřivá. Muž nespokojený, bezradný, nešťastný. Ona touží po podpoře a po možnosti dovolit si být žensky cyklická. Po náručí. Po bezpečí. Po důvěře. Ale muž je z jejích změn chování zmatený a nejistý a nespokojený. Protože ona ať se snaží, jak chce, tak udržet laskavost pod tíhou brnění, je nad její síly. Občas se jí to podaří. Ale zanedlouho přijde další unavený výbuch. A muž tomu nerozumí. Nechápe.
Takže muži prosím čtěte:
Jestli jsi muž, jenž neví, co že JÍ je?
Muž, který občas neví, která bije.
Muž, který často utíká si někam,
kde schová se a pak vrátí se a čeká…
Že snad všechno bude ok, no přece nebude se křičet,
že ONA usměje se a vše bude fajn,
a pak překvapený uslyšíš ji syčet,
že snad než Tebe vzít si měla kombajn…
Ten totiž udělá si dobře svoji práci.
A pak stojí, stojí, nepřestává stát.
Neodchází a pak nevrací se.
Je pořád NALADĚNÝ stejně akorát.
Když na něj vlezeš, drží, neuhýbá nikam,
můžeš křičet, brečet, smát se, držkovat,
on vždycky zůstane stát pevně na svých kolách
a neuteče, i když se s ním chceš prát.
A ženy prosím čtěte též:
Pokud jsi ženou „nekombajnového“ muže,
prosím uvědom si, že Tě má moc rád.
Prosím uvědom si, že za to nemůže.
Že zřejmě mamku neměl zcela „akorát“.
Snaž se být laskavá a chápavá a milá.
Když něco chceš, tak řekni o to tak,
že HRDINOU se Tvůj muž znovu a zas stane,
ne že pod bičem bude kroutit se jak had
… rychle se odplazí… 😀
Chval ho a OCEŇUJ a najevo mu dávej,
jak důležitý je Ti on i je jeho svět.
Když nasraná jsi, tolik nenadávej.
Radši mu řekni, co potřebuješ teď hned.
Obejmout potřebuju, držet, koupit kola.
Nakrmit dítě, vytřít, s kámoškou ven jít.
Prosím Tě, můžeš tady chvíli převzít volant.
A až se vrátím nech se lásko překvapit ?
