Mnozí si stěžují na svoje rodiče, na to jak je ti rodiče vychovali. Že jim nedali dost lásky a pozornosti. Dost podpory a pozitivních vzorů pro život.
Napadlo vás někdy, jak by to tady vypadalo, kdybychom všichni dostali od rodičů totéž.
Kdybychom se všichni od malička cítili bezpodmínečně milovaní. Měli všechno zázemí světa. Cítili fyzické i emoční bezpečí. Komfort a pohodlí. Naši rodiče měli úžasný, harmonický, láskyplný vztah. Podporovali nás v tom, co bychom si zvolili. Vedli by nás. Dávali nám volbu, učili nás všemu, co je pro náš další život důležité.
A ve škole by se v pak potkali samí sebevědomí, laskaví prvňáčci. Všichni milovaní svými rodiči, takže bez potřeby dokazovat si svůj význam šikanou a schopni se soustředit a učit, protože jejich potřeby doma jsou naplněné. Naučeni laskavému chování z domu a tudíž aplikující ho i ve škole…..
Jaké by to bylo? Úžasné? Jak by to pokračovalo? Ten by dělal to a ten zas tohle a všichni bychom se tu v lásce doplňovali a milovali…
Proč to tak není?
Ptali jste se někdy? Proč to tady tak nefunguje? Ptali jste se, proč jste se narodili právě do své rodiny? A proč se vaši rodiče chovali tak, jak se chovali?
Možná jste se ptali a možná to víte. A možná vůbec netušíte. Možná vás to také vůbec nezajímá a chcete zůstat v pozici obětí a soudců a katů.
Všichni děláme to nejlepší, co umíme.
Často na své dětství svádíme všechno možné. Svoje neúspěchy. Neschopnost žít naplno. Bezpodmínečně milovat. Svoji slabost a nízké sebe-vědomí/sebedůvěru.
Ale víte co? Kdybychom neměli, co jíst a museli bychom se hodně otáčet, neměli bychom čas se tím vůbec zabývat. Což často znamená, že co do pusy máme, a tudíž se o nás buď rodiče stále starají a nebo nám svou výchovou (ať byla jakákoliv) a přístupem umožnili zesílit natolik, abychom byli schopni postarat se o sebe dost dobře sami. A to je přece hodně. Nebo ne?
Zamyslete se nad všemi svými skvělými vlastnostmi. Odkud je máte? Kde jste k nim přišli? Jsou součástí Vaší rodové výbavy? Síla, nezdolnost, vášeň, touha, paličatost, láska k hudbě, láska ke knihám 
?
?Nebo jste si je vybrousili díky tomu, co jste ve svém životě zažili a čeho byli vaši rodiče součástí nebo „příčinou“.
Buďme hrdí na sebe i své rodiče.
Dělali, co mohli, stejně jako to děláme my.
Náš obraz bývá často zkreslený a příběh, který sami sobě nebo i druhým vyprávíme, jen posiluje naši slabost, místo aby nás posílil a posouval kupředu.
Příběh, který sami sobě o našem dětství nebo konkrétních zážitcích vyprávíme, nás v něm drží a je „sobecký“ (to slovo používám výjimečně a pouze v kontextu self – tedy pouze z pohledu já). Proč? Protože se na něj často díváme jen ze své strany. A to očima 4letého, 5tiletého dítěte. Které tehdy mělo oprávněně pocit, že potřebuje pozornost, protože na pozornosti rodičů často závisel jeho život. Kdyby si ho bývali jako miminka nevšímali, tak by z nedostatku pozornosti a péče umřelo. Ale nám už je 20, 30, 50 a umíme se na to podívat jinak.
