Hnána nezničitelnou vnitřní motivací, že zítra budu prostě hrát. A vyzbrojena znalostmi o afirmacích a síle myšlenky jsem odpoledne den po zjištění, že mě bolí loket, vyrazila na svou oblíbenou procházku s cílem se uzdravit.
Co tomu předcházelo. Od jaktěživa jsem se „divívala“ tomu, jak si mí spoluhráči stěžují na bolesti ramen, loktů, zad, kotníků. Na konci každé hry jsem měla energie, že bych hrála přes noc do rána. A jejich bolestem jsem „nerozuměla“.
A pak jednoho dne, světe div se. Pondělí. Krásný slunečný den. Čtyři hodiny odpoledne. Vesele nastoupím na kurt, na hřiště beach volejbalu. První míč přistává na mém předloktí a já vyjeknu bolestí.
„Au.“
Pravý loket zdá se odmítá poslušnost a dává najevo svou nepohodu velmi nepříjemnou bolestí. Zasyčela jsem a čekala, co se bude dít dál. Další bolest. Ještě jedno podání, respektive příjem a odcházím z kurtu s tím, že dnes opravdu hrát nebudu.
Jdu pěšky domů. 13 kilometrů. A přemítám, sakra, jak to?! Co to je?? Nikdy mi nic nebylo. Pět minut před šestou se stavuji ve zdravotních potřebách, protože zítra prostě budu hrát. S ortézou to dám. Nejsem první ani poslední. Milé paní prodavačka se ptají, jakou ortézu si představuju. Říkám, vůbec netuším. Nemám zkušenost. A zpoza pultu slyším:
„No, toho už se nezbavíte.“
„To jak se jednou objeví tenisovej loket, to už se bude vracet. A zhoršovat. To já dobře znám. Taky hraju volejbal. Můžete to trochu podpořit a bolest utlumit. Ale to už je napořád.“
Slyším, ale nenechávám VŮBEC proniknout do svých mozkových závitů. Do svého přesvědčení. Vybírám si nejpohodlnější ortézu a v šest nula pět zdravotní potřeby opouštím, s tím, že mám na zítra pojistku. Jdu posledních pár kilometrů pěšky domů s přesvědčením, že mě se „věčný tenisový loket“ rozhodně netýká. To jako fakt ne!
Sotva dojdu domů, vrhám se ke knížce, kterou bych, pokud by celá knihovna měla zmizet, vybrala jako jedinou, kterou si ponechám. A byť milionkrát otevřená, na stránce s loktem nevyjímaje, znovu se tedy dívám do Luisy Hay – Uzdrav své tělo na stránku, kde na mě svítí – loket a potíže s loktem. Čtu si její vzkaz a uvědomuji si, s čím asi moje záležitost souvisí. Kde jsem nebyla dost flexibilní? Co jsem úplně nepřijala? Co se za poslední dobu dělo, co jsem nepřijala? Jakou změnu, jaké změně jsem nebyla dost flexibilně otevřená? Která situace ve mně v poslední době zanechala nějaké emoční trauma. No a je mi to jasné. „Pes a pak zase nepes.“ (více o tom v jiném článku)
Obohacena o uvědomění a pochopení se ve 14:00 hodin odpoledne, kdy mám ten luxus času pro sebe, vydávám na hodinu ven léčit svoje emoční trauma a bolest loktu z něho pramenící. Procházím širokou, rušnou ulicí do klidných míst přírody nedaleko naší čtvrti a za pochodu si neustále dokola opakuji následující věty:
„Moje tělo se samo, snadno a lehce, uzdravuje z emočního šoku.“
„Všechny buňky v mém lokti se každou vteřinou uzdravují a obnovují z emočního šoku.“
„S každým nádechem se moje tělo uzdravuje a uvolňuje.“
„Dávám naprostou důvěru svému tělu, které se samo, snadno a lehce uzdravuje z emočního šoku.“
„S každým úderem mého srdce, s každým pohybem, cítím větší a větší úlevu ve svém lokti.“
„S každým míčem, který přistane na mé ruce, se moje buňky více a více a regenerují a uzdravují.“
„Moje tělo se samo snadno a lehce regeneruje a uzdravuje z emočního šoku.“
Tak to je, tak to je a tak to je.
Opakuji a opakuji a toužím hrát a vidím se hrát a cítím víru a naději a jediné možné řešení, protože já tu hru prostě miluji.
Odpoledne v šest hodin jsem stála na kurtu a hrála. Ortézu na ruce. Po bolesti ani památky.
Ortézu jsem pro jistotu nosila ještě po dobu dalšího měsíce. (což znamená, že víra nemusí vždy skály přenášet, stačí kamínky :)). Až jsem ji jednou zapomněla doma a zjistila, že ji nepotřebuji.
Je to více než půl roku a s loktem nemám sebemenší potíže.
