Dopis více než 30 let ženatého muže
Plachetnice bezmocně stojí bez větru. Auto chcípá bez benzínu. A dokonce i silným ženám dochází síla. Mír v rodině je neporovnatelně důležitější než hloupá mužská spravedlnost. Po 30 letech rodinného života jsem začal prozírat a chápat, že ženy jsou jiné než muži. Byl jsem oklamán. Oklamán ve škole, oklamán v práci. Lhali nám v knihách a televizi. Dokonce i příbuzní a prarodiče. Vyrůstal jsem v iluzi, ve zvláštní době emancipace a matriarchátu. Byl jsem oklamán a uvěřil tomu: že ženy jsou stejné jako my – muži. Mohou také nosit džíny a tenisky. Být lídři, doktoři a vynikajícími řidiči. Jsou stejné. Jen trochu jiná fyziologie, jsou o něco nižší a krásnější. Nakonec jsem odhalil tajemství pečlivě skrývané systémem: jsou jiné.
Na planetě paralelně existují dvě formy lidského života. Muži a ženy.
Jsou jiné. Fungují na velmi zvláštním principu, který my, muži, nechápeme. A lepší se bude o to ani nesnažit. Radši vyzkoušejte to ve své rodině.Ženy fungují díky pozornosti od svých partnerů! Jejich baterie jsou nabíjeny jemnými slovy a tichým upřímným objetím od jejich milovaných. Díky jednoduchým slovům se stávají neúnavnými generátory. „Jsi moje jediná a já nemám žádnou jinou ženu. Jsi úžasná matka našich dětí, jsem tak rád, že jsem tě potkal. Jsi nejlepší. Obdivuji tvou krásu a sílu. Vaříš naprosto úchvatně, moje bohyně.“ Vítr naplňuje plachty, na suchou zem padají životodárné kapky deště – taktéž oživují z jednoduchých slov unavené ženy, vyčerpané každodenní rodinnou rutinou. Dlouho jsem nemohl pochopit, že v rodinném životě není spravedlnost. Muž žije dle principu – oko za oko, zub za zub. Pokud ale vyčerpaná žena přijde za svým manželem a začne do něj šít, vyčítat, nadávat, hubit jedem svých emocí – to neznamená, že zaútočil nepřítel. Pozor! Nesmíte vracet úder! V žádném případě. Nesmíte vstupovat do hádky – stejně vždycky prohrajete. Je to jenom poplach – došlo palivo! Baterie jsou vybité.
„Naléhavě mě nabij, můj záchrance, můj milovaný!“
„Už nemám sílu žít bez tvých láskyplných slov, bez tvé podpory, ocenění, obdivu. Slábnu, nic mi nejde. Nedobrovolně se proměňuji v něco nepříjemného. Jen půl hodiny procházky ruka v ruce, jen deset minut tvé pozornosti a něhy. Vyslyš si mé starosti a prožitky nahromaděné za den. Jen prosím nepřerušuj a nehádej se!“
Tady neexistuje spravedlnost. Přijdete z práce vyčerpaný k smrti, přinesete peníze – a dostanete skandál. Rádi byste samozřejmě odpověděli spravedlivě. Přinejmenším budete hrdě mlčet a trpět. Dělal jsem totéž – a mýlil se. Musíte se chovat dle logiky – „dva krokodýly letěli, jeden zelený, druhý nalevo“. Žena začala nadávat, vyčítat – to znamená, že je na čase hned všechno odložit a naléhavě jít ji obejmout. Opakovat posté: „Jaké krásné oči máš, lásko má!“ Mluvit upřímně a dávat do toho celou duši. Jen zahrát neprojde, způsobí to ještě větší bouři! To v překladu znamená: „Nevěřím! Zkus to znovu. Prosím, zkus to znovu! A v žádném případě nepřestávej mluvit. Ani když to tak řeknu.“ Musíte jít vpřed, vlítnout do ohně jejího naštvání a zachránit z něj svou milovanou, zachránit mír v rodině jemnými slovy, jemným hlazením po hlavě. Se stejným citem, s jakým uklidňujete malé dítě po noční můře.
„Neexistuje spravedlnost. Existují dvě různé formy života.“
Existují podivné nevysvětlitelné činy, které harmonizují rodinu. Zvláštní pro muže, srozumitelné a jednoduché pro ženy. Akorát nejsou žádní překladatelé. Většina mužů stále žije v iluzi. Většina nadále vidí ve svých ženách podobné chlapy pouze s mírně odlišnou fyziologií. Nezacházejí s nimi jako s dcerami, slabými a křehkými (navzdory jejich ohromné emoční síle), ale jako s matkami. Vyrostl, dospěl, opustil matku – a oženil se s druhou matkou, jen mladší, ale se stejnou funkcí. Funkcí hospodyně a zdroje potěšení. I silným ženám dochází síla, i silné rodiny začínají praskat. Pokud se o květiny zapomenete postarat, uschnou. Když umírají, volají o pomoc. Touží po životodárné vlhkosti jemných slov, komplimentů, ocenění, obdivu. Po čase a pozornosti, plně soustředěných jenom na ně. Byl jsem zajat rodinným životem, zajat na víc než 30 let. V zajetí se mi narodilo sedm dětí. Během této doby jsem se dokázal naučit nesrozumitelný jazyk, kterým komunikuje paralelní svět ženské civilizace. Nastudovat si jejich potřeby. Vítr naplňuje plachty, na suchou zem padají životodárné kapky deště – taktéž oživují z něžných upřímných slov unavené ženy, vyčerpané každodenní rodinnou rutinou. Jen je nutné, aby se slova nerozcházely s činy. Teprve poté budou platné.
(c)
Původní text – Volodar Ivanov
Překlad – Margarita Aki Černá
