Bylo vám dlouhodobě zle? Šli jste k lékaři a slyšeli jste diagnózu úzkostná, depresivní porucha? Středně těžká deprese? Já ano. Nebo snad bipolární porucha? Případně smíšená porucha osobnosti? I poslední dvě jsem slyšela :).. Dali vám léky a nebo předepsali terapie. Pomohlo to? A na jak dlouho? S jakým výsledkem?
Taky mi bylo zle. A také jsem šla k doktorovi. Několikrát. K ženám i mužům. Prášky jsem po prvním pokusu odmítla brát. Bylo mí víc zle po nich než bez nich. Připadala jsem si úplně mimo. Naprosto odpojená od sebe a neschopná vnímat realitu. Co mě z deprese hlavně dostalo, bylo pochopení a přijetí faktu, že….
Přišla jsem na svět dobrovolně a je ve mně něco, čím mohu být druhým prospěšná.
A následný rozvoj mého talentu a prospívání lidem.
1. V první fázi jsem prošla přijetím sebe sama, takové, jaká jsem. Fakt, že jsem vnímala a prožívala situace jinak, než všichni ostatní. A že jsem o nich jinak přemýšlela, přece neznamenal, že jsem jiná. Že jsem nemocná. Že nejsem v pořádku taková, jaká jsem. Naopak. Ano, vždycky jsem byla trochu jiná. A neměla jsem moc přátel. Ale to zkrátka nerovná se – NEJSI NORMÁLNÍ. Byla jsem a pořád jsem taková, jaká jsem. Úžasná :).
2. V druhé fázi pak naučením se myslet pozitivně a mluvit sama se sebou pozitivně. Zaměřovat se na vše pozitivní a úplné vynechání negativ.
3. Moje práce.
