Všichni jsme se narodili s touhou prožívat to, co nás těší a baví a nedělat to, co nás nebaví. Všichni jsme se narodili s přirozenou potřebou tvořit, být aktivní a bavit se. A zároveň být viděni a oceněni za svoje schopnosti a dary.
Všechna naše bolest pramení z toho, že neděláme to, co dělat chceme a z předstírání něčeho, co nejsme. Z předstírání, ochrany a schovávání naší přirozené podstaty, našeho pravého já, uvnitř nás. Uvnitř nás je obraz, který voní a září a každý ho má vidět. Protože jsme byli obdařeni darem, talentem, který máme používat a užívat si ocenění a uznání od ostatních. Pokud nerespektujeme tuto naši pravou podstatu, ztrácíme sami sebe, radost ze života. A okrádáme svět o naše dary.
Tak se prosím staňte svým pravým já a dělejte to, co milujete!
Ze strachu říct si o to, co doopravdy chceme a potřebujeme a co si myslíme. Ze strachu jít a udělat to, po čem toužíme, jsme položili na obraz hadr a ukazujeme světu jinou tvář. Bojíme se ostatních, bojíme se, že nezapadneme, že se ztrapníme, že si na nás budou ukazovat. (dřív nás třeba rovnou upálili, pověsili nebo nám usekli ruce). Strachy jsou pochopitelné, ale brzdí nás a zabíjí to nejlepší, co v nás dřímá. Ochuzujeme svět o naše zářivé, dokonalé, hravé, spontánní já.
Věříte v život, v jeho dokonalost. Symbiózu, propletenost? Copak se kytky choulí někde v koutě? Ne, ony se vystavují včelám, motýlům a všemu možnému hmyzu v celé své kráse. Copak strom pochybuje o svých kvalitách? A dělá, že je někdo jiný, než je? Být zavření a plni strachu je opakem života. Otevřít se znamená žít.
PS: Copak se kytka sama hodnotí pro svoji chuť, barevnost či různé, potřebné podmínky k životu? Hodnocení a sebekritika jdou proti životu.
OCENĚNÍ JE RADOST.
