Vysoké nároky na dítě od rodičů a jejich neschopnost je naplnit, ústí ve vysoké nároky jedince na sebe sama. A neschopnost ji naplnit. Dítě pak ztrácí sebedůvěru. Člověk ztrácí víru v sebe i v to, že by mohl být spokojený a šťastný, protože se neustále cítí být nedostatečný.

Dle některých pramenů vzniká DEPRESE (press=tlak) dlouhodobým potlačením emocí. Potlačením sebe sama. Tím, že nedáme najevo své vlastní potřeby a utlačujeme tak sami sebe víc a víc do pozadí, až v podstatě přestaneme mít význam. Pro sebe, pro svět, pro okolí… NECÍTÍME SVŮJ VÝZNAM, ZTRÁCÍME TOUHU COKOLIV DĚLAT A MĚNIT, PROTOŽE NEVĚŘÍME, ŽE TO JDE. A CHCEME UNIKNOUT. UMŘÍT. NEBÝT.

A jak chceme nebýt a cítíme se mizerně, těžko jdeme mezi lidi. Co bychom jim říkali. Co bychom sdíleli? Takže se zavíráme do sebe a domů a případně se stýkáme jen s podobně laděnými lidmi. A tudíž zůstáváme žít v iluzi toho, že jsme nedostateční a že svůj život nemůžeme změnit. Trpíme nezájmem ostatních a ztrácíme chuť do života, ztrácíme radost, víru a zájem o cokoliv… Nakonec se začneme ostatních svým způsobem bát. Čím více se straníme společnosti, tím těžší je se do ní vracet. Bludný kruh se uzavírá. Sami sobě odpíráme společenský kontakt, který je nutnou podmínkou k „uzdravení“. Lidé, kteří se dostanou do léčeben se léčí ve skupinách. Aby si uvědomili svoji hodnotu. IZOLACE naproti tomu, která je a byla nejhorším trestem ve vězeních, naopak zabíjí. Potřebujeme být prospěšní a spojení.