S depresí se nerodíme.
Objeví se někde na cestě. A stejně jako každý jiný „nepříjemný stav“ těla nebo duše na něco upozorňuje. Upozorňuje nás, že ve svém životě máme něco změnit. Vede nás do pokory a zamyšlení se nad příčinou stávajícího stavu. A při troše sil pak k hledání cesty ke změně.
Takhle to před časem bylo:
Můj život pozbyl svého smyslu,
ač byly doby, kdy ho měl.
Kdy cítila jsem lásku něhu….
Teď jenom hrozny zoufalství a hněvu,
a starých, nestrávených křivd.
Dostává srdce denně na příděl..
Lítost se snoubí s beznadějí,
s hněvem a křivdou, bezmocí.
Vteřina pouhá všechno mění,
myšlenka na smrt úlevná.
Však slabá jsem, to pro mě není.
A další fáze začíná….
Rozbít si hlavu, skočit z okna.
Co udělat, ať už mám klid?
Jak nezbláznit se z toho stavu,
jenž netuším jak zastavit?
Když smysl žádný nedává mi žít?
VŠECHNO JE JINAK. TEĎ LÁSKA, RADOST, A SMYSL KAŽDÉ SLOVO MÁ, MYŠLENKA, POCIT, SITUACE…
VYHRÁVÁ TEN, KDO SOUCIT MÁ. POKORA KLÍČ JE K VYKOUPENÍ. Z POCITŮ TUPÉ MARNOSTI, PLÁČEM SE BROUSÍ OSTŘÍ EGA,
POKORNÝM UČENÍM A ZRALOSTÍ, PAK DOJDE KAŽDÝ K POCHOPENÍ, JAKÝ ŽE ŽIVOT SMYSL MÁ. CO STÁLÉ JE A VŠEOBECNĚ PLATNÉ A CO SE VLASTNĚ ZMĚNIT DÁ….
Depresivní člověk cítí bezmoc a beznaděj.
Je jako dítě zakleté ve skořápce dospělého těla. Dítě, které se bojí, že by selhalo. Často v mnoha ohledech výjimečné dítě. Citlivé a inteligentní, jehož názory a hodnoty nebyly a nejsou v souladu s názory jeho nejbližšího okolí. Jehož občas ne úplně standardní reakce na zranění z nepochopení, nepřijetí a nezájmu nebyly považovány za oprávněně a přiměřené.
Rodiče ani okolí nemělo ponětí, co se v dítěti děje a neměli čas, chuť a možná ani schopnost to zjišťovat. Takže to prostě nechali být a označili své dítě za divné a jiné – NEVYHOVUJÍCÍ. To dítě také netušilo, co se děje. Nedokázalo za svou jinakosti objevit svůj dar. Nedokázalo vyjádřit své pocity a potřeby způsobem, který by druzí pochopili, protože ho to nikdo neučil. Nikdo ho nenaučil vyznat se ve svých pocitech. Rozpoznat svoje přednosti a konstruktivně je využít. Protože na to zkrátka nikdo kolem neměl čas a nebo to sám neuměl a neměl potřebu tak činit.
Depresivní člověk zapomněl, co vlastně doopravdy chce a že jeho existence má smysl.
S depresí se nerodíme a tak s ní není třeba umírat.
Má pro nás poselství a tak mu zkusme naslouchat.
Marnost, bezmoc, nicota, nad hlavou velký černý mrak
a místo srdce tupá díra… jíž nahradí jen nová víra.
